Lilie a Bílá růže - Podzimní rána bývají chladná

Ráno u snídaně už Hermiona zase zářila skvělou náladou; zjevně si večer s Harrym všechno vyříkali a on jí dostatečně vynahradil poněkud brutální příval překvapení, který na ní ten večer nachystal. Ani Ginny nevypadala špatně. Byla sice trošku červená ve tváři… moment? Hermiona a Harrym slyšeli z chodby Dracovu a její hádku, ale nechtěli se do ní plést. Hermiona si teď teprve všimnula, že je Ginny celá zpocená, lapá po dechu a v koutcích očí má slzy.
„Jsi v pořádku, Gin?“ zeptala se proto v domnění, že se Ginny včera s Dracem rozešla a teď zadržuje smutek a pláč. Ginny se na ní jen chabě a poněkud nepřítomně usmála, a pak si poodhrnula límec hábitu, který měla zahrnutý tak, aby jí skrýval krk. A Hermiona zahlédla… ebenově lesklý obojek. V očích jí problesklo poznání, naklonila se k Harrymu a něco mu pošeptala. Ten se jen nenápadně mrknul na Ginny a pak pohledem sjel přes jídelnu ke zmijozelskému stolu, kde mu právě Draco s širokým úsměvem pokynul pohárem s dýňovou šťávou a mrknul, načež Ginny zalapala po dechu a shrbila se nad stolem se zavřenýma očima. Harry se jen mnohoznačně ušklíbnul, nenápadně vychutnávaje situaci, do níž byl jako jeden z mála zasvěcen. Hermioně ale zrudly tváře podobně jako Ginny. Také poznala, že jestli Draco nepřestane, Ginny brzo dosáhne orgasmu přímo tady, v jídelně plné studentů a na rozdíl od Harryho jí to zdaleka nepřipadalo jako dobrý vtip. Soucítila s ní a přemýšlela, jak by se asi zachovala, kdyby se Ginny neovládnula a začala vzdychat nebo vyjekla vzrušením. Naštěstí to nebylo potřeba. Draco se s lehce samolibým úsměvem zdvihnul od stolu a Ginny se konečně dokázala posadit rovně. Zjevně jí prozatím přestal trápit. Ginny ještě chvíli zhluboka oddychovala a jasná červeň jejích tváří se pomalu vracela jen k lehkému růžovému nádechu, když kolem prošel Ron.
„Jsi v pořádku, ségra? Nemáš horečku? Jsi celá rudá…“ Hermiona se naštěstí pohotově chopila iniciativy: „To je dobrý Rone, jen jí zaskočil drobek a chvíli nemohla popadnout dech.“ Ron jenom pokrčil rameny, „jakože teda OK“, a šel dál. Od dveří už na něj mával Colin s košťaty v náručí. Měli na dnešek dohodnutý famfrpál ve smíšených družstvech složených převážně z těch, co normálně nebyli v týmech za svou kolej. Rona pozvali jako rozhodčího.
„Mio, miláčku?“
„Ano Harry?“
„Myslím, že chápeš, že tohle poněkud mění situaci. Rád bych dodržel slovo, jak jsme se ostatně včera dohodli, takže bych byl rád, aby ses, pokud zrovna Draco nebude chtít soukromí, držela Ginny jako klíště. Myslím, že občas bude potřebovat pomoct s vysvětlováním… a tak.“ Hermiona jenom kývla a Harry se rozhodl jít se mrknout na famfrpál. Mělo hrát i hodně prváků a druháků, tak si alespoň omrkne dorůstající konkurenty a jejich styl.
Ginny s Hermionou zatím vyšly z jídelny a tam už na ně se zářivým úsměvem čekal Draco. „Tak, miláčku, jakpak sis užila snídani? Smíš mluvit.“
„Skvěle, můj princi,“ špitla Ginny zaprvé aby jí někdo neslyšel a zadruhé proto, že od rána mlčela a bylo těžké nerozcvičené hlasivky přimět z ničeho nic k plné aktivitě.
„Dobře. Teď půjdeme na procházku k jezeru a myslím, že na to tady slečnu Grangerovou potřebovat nebudeme. Což mi připomíná, že je ode mě asi nezdvořilé nabízet to, jelikož jsem kluk, ale co takhle taky přejít na křestní jména? S Harrym se nám to docela osvědčilo.“
„Dobře Draco. Bude mi potěšením.“
„Tak fajn, Hermiono. Mohla by sis Ginny po obědě vyzvednout? Budu si pak muset něco zařídit. Teď půjdeme.“ Poněkud majetnicky Ginny políbil, vzal jí za ruku a vydali se spolu směrem k hájku za jezerem. To místo bylo svým účelem, zejména zjara, natolik proslulé, že se mu učitelé pro jistotu vyhýbali obloukem, aby sobě i zamilovaným dvojicích ušetřili zbytečné trapné chvíle. Teď, na podzim, když bylo venku spíše pošmourno, byl ale hájek úplně opuštěný, a byl tedy ideálním místem pro Draca a jeho plány na několik příštích hodin…
Ginny vedle něj cupitala pořád ještě poněkud rozechvěle. Ze všech věcí, které měla příštích devět dní nepřetržitě nosit, jí malé vajíčko vadilo a děsilo úplně nejvíc. Nosit prsten, který Dracovi umožňoval číst její myšlenky, jí narozdíl od Hermiony, kterou při pouhé téhle představě polil studený pot, ani moc nevadilo. Alespoň věděla, že Draco bude vždy přesně vědět jak na tom je a okamžitě pozná, když zajde příliš daleko. Náramky kolem rukou jí při nasazování podivně chladily a když je zkoušeli, sepnuté napřed před, ale pak i za tělem, trošku jí zamrazilo, když si uvědomila, že takhle jí Draco může kdykoliv během zlomku vteřiny spolehlivě znehybnit. Ostatně už při včerejší zkoušce toho zneužil k dravému, vášnivému polibku, kterému se musela bezbranně oddat. Popravdě řečeno, ne, že by jí to v tu chvíli činilo byť i nejmenší problém. Stejně jako Draco postupně zjišťovala, že existují dva druhy dobrovolnosti. Nebo přinejmenším dobrovolnost a „dobrovolnost“.
Obojek byl příjemný na dotek a skvěle vypadal, přesto se ho snažila skrývat jak jenom mohla, protože, přeci jen, nemohla mluvit a i kdyby mohla, jen těžko by někomu vysvětlovala, jak se z tak mírumilovné a tiché dívky najednou stala „drsná rockerka“…
Teď se ale krok po kroku blížili do opuštěného hájku a Ginny trošku zamrazilo na šíji, když si všimla pohledu, kterým po ní Draco pokukoval. Byla to přesně ta výbušná směs krutě promyšleného sadismu, spalující vášně a nečitelných myšlenek, která ji vždy dokázala tolik vystrašit – a kvůli které se jí zároveň podlamovala kolena. Když se na ní poprvé podíval takhle, tak se do něj zamilovala. Nejspíš to bylo tenkrát na jejich sídle u altánku… Ano! Byla do něj zakoukaná už od jara, ale to se s tím, jak hluboce, vášnivě a oddaně ho milovala teď vůbec nedalo srovnat. To bylo jen pozdně pubertální poblouznění. Tohle byla láska hodná dospělé ženy a celého muže. Byla to jedna z věcí, kterých si oba všimnuli a ani jeden o nich nemluvil. Ne proto, že by to bylo nějaké tabu, ale proto, že to mezi nimi dostatečně jasně viselo beze slov a nebylo třeba to zaplétat do definic a vět; oba tímto vztahem na mnoha úrovních dospěli. V ledasčem možná dokonce předčasně. Pochopili toho o lásce a naučili se toho o vztazích víc, než někteří lidé pochopí za celý život. Oba dokázali tomu druhému dát najevo svou křehkost, ale právě v té upřímnosti tkvěla jejich síla, síla pramenící z jednoty mysli. Nemuseli se přetvařovat, lhát si nebo si něco namlouvat. Byli si tak blízko, jako by se znali od narození, jako by spolu žili už mnoho let, přestože to bylo teprve pár měsíců.
Draco se náhle zastavil a přerušil tok jejích myšlenek. Napadlo jí, jestli celou dobu četl v její mysli, ale vlastně na tom nezáleželo. Neměla před ním co skrývat. Draco se usmál. Skutečně celou cestu naslouchal jejím myšlenkám. Byla to pro něj tvrdá škola, telepatie nebyla jako slova, spolu s myšlenkami se přenášelo i pochopení myšlenek, včetně pocitů, které je doprovázely. Učil se toho o ní a od ní hodně, a byť to byl on, kdo tu byl pánem, byl paradoxně také tím tvárnějším. Každá minuta, kterou strávil snahou jí pochopit a poznat, z něj činila jiného člověka. Empatičtějšího, něžnějšího – a zamilovanějšího. Už od prázdnin si několikrát pomyslel, že jí miluje tolik, jak je to jenom možné, nejvíc. Ale láska se rozhodla zbořit jeho zažité struktury jako domeček z karet. Pořád dokola mu ukazovala, že je živlem, který nezná hranic, omezení a limitů. Draco začínal pozvolna chápat její důležitost a bezmeznost. Dávala mu radost, naději a sílu. Byl teď sebejistější než kdy dřív. Už si to nepotřeboval dokazovat urážením nebo ponižováním kohokoliv, úplně nechal šikany a, což ho samotného překvapilo, začínal být pozvolna oblíbenější. Byl to dlouhodobý proces, který vyvrcholil, když se skamarádili s Harrym, ale Draco už delší dobu pozoroval, že ho uznávají i lidé, kterých si vážil, a ne jenom jeho nohsledové a zbabělci, kteří se před ním plazili, protože jeho otec byl jeden z nejmocnějších smrtijedů. A čím méně měl komplexů, tím ryzejší, intenzivnější a zábavnější byly jeho hrátky s Ginny. Oba chápali, že když se ujme velení a když je přísný nebo dokonce „krutý, “ dělá to pro oba, pro jejich vzájemné potěšení a vždy s ohledem na ni, byť většinou velmi dobře skrytým a vždy nevysloveným. Ona věděla, že mu může důvěřovat, a on věděl, že prakticky každý jeho rozkaz bude bez váhání uposlechnut. Byla to nemalá zodpovědnost, břímě, na které si vnitřně pořád ještě teprve zvykal, ale v praxi už to dávno fungovalo dokonale. Jako třeba teď.
„Svleč hábit.“ Ginny ho poslechla a svlékla si hábit. Dle jeho rozkazů na sobě (kromě bot s ponožkami a „povinné výbavy“) neměla už nic. Rázem před ním stála nahá, ve stínu napůl opadaného rozložitého javoru, jehož usychající pestré listí jim šustilo pod nohama. Syrově chladný podzimní vzduch jí objal svou chladnou náručí. Zachvěla se.
„Zuj se.“ Vyzula se z bot. Mírně vlhké listí bylo na dotek příjemné. Cítila, že stojí pevněna zemi a jako by s ní byla spojená. Opět se v ní mísily protichůdné pocity. Bezpečí, které cítila, protože věděla, že je v těch nejlepších rukou pod sluncem, a směs strachu a vzrušení, protože věděla, že ty ruce umí pekelně dobře zacházet s bičem a jinými nástroji, způsobujícími nejrozličnější druhy bolesti.
Draco si jí pyšně prohlížel. Bělostná pokožka, rozpuštěné rusé vlasy… Ebenový obojek, stříbřité náramky, nic nezahalující provázkové kalhotky... Nádherné tetování v podbřišku, jeho vlastní práce… Stála tam tak, jak jí to naučil v létě. S mírně rozkročenýma nohama a rukama zkříženýma za zády. Usmál se a křísnul o sebe zápěstími. S Ginny lehce škublo, jak k sobě její pár náramku pevně přilnul. Draco se na ní vyzývavě podíval, pohladil jí po tváři, po krku, klíční kosti… Potom jí jemně, lehoučce přejel konečky prstů od šíje až na zadeček, po kterém jí svižně plácnul. Usmála se. Bylo to přesně takové plácnutí, které plesknulo a zaštípalo natolik, aby jí dokázalo vzrušit, ale ještě doopravdy nebolelo. Moc dobře věděl, jak to má ráda. Jeho ruce dál jemně bloudily po jejím těle, občas se jí letmo dotknul tváří nebo nosem, jak vnímal vůni jejího těla. Ginny se opět začínala chvět, a i když jí pořád byla dost zima, v tuhle chvíli už by byla ochotná přísahat, že chlad je stěží poloviční příčinou jejího chvění. Draco znal její tělo až do posledního místečka a přesně věděl, co jí udělá dobře. Za chvíli se Ginny roztřásly nohy natolik, že měla co dělat aby neupadla.
„Opři se o mě,“ špitnul Draco, a ona se vděčně opřela o jeho hruď, zatímco on jí v mírném předklonu jednou rukou objal kolem ramen a prsty druhé ruky přivedl až na vrchol. Z bezhlesým zasténáním se sesula na kolena a prudce oddychovala, praménky potu jí stékaly po skráních. Od úst jí stoupaly řídké obláčky páry. Bylo opravdu chladno...